Ráno po vydatném dešti vzduch svěže voněl, vycházející rudé slunce slibovalo krásný den, a modrá obloha tomu jen přidávala na vážnosti. Škoda, že ranní cesta vede do práce, a ne někam k vodě, nebo pro čerstvé rohlíky mým klukům k snídani. I tak si užívám rychlost za volantem, malý provoz, mé oblíbené písničky od Čechomorů.
Často myslím na Jessie - mou věrnou čtyřnohou parťačku, o kterou jsem skoro před rokem přišla. Bíglí pudy ji táhly ze zahrady, bohužel kolem rušné ulice. V sobotu jsem si prohlížela "vzpomínkové" fotky, jak jim říkám, pořízeně během čtyř věrných a úžasných let, slzy mi tekly po tvářích. Nechápu, jak může rodič přežít ztrátu dítěte, když já tak vyvádím kvůli psovi. Ale ona mi byla nejbližší, spolu jsme podnikaly výpravy do neznáma, ona na mě čekala, vítala mě, a milovala mě bez výhrad. A já ji...
Jak se člověku může změnit během pár vteřin život. A že bych mohla vyprávět... Otočky, obraty, přemety... Ale stojím na vlastních nohou, s očima dokořán, srdcem na dlani a vědomím, že miluju a hlavně že jsem milovaná - a to víc, než bych kdy doufala nebo očekávala. Raduju se z maličkostí, těší mě úsměvy mých kluků, lumpárny našeho kocoura, prach z podkroví, který věstí, že tam co nevidět bude uklizeno, kvetoucí fuchsie v košících, šumící les za domem...
Některé věci, situace a lidé odcházejí a mizí, aby mohli přijít jiní. Uklízím před svým prahem a vyhlížím, co nového a dobrého mě čeká. A že toho bude hromada!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za návštěvu!