Muž mi odjel na cesty, a tak proč sedět doma a čekat, až se vrátí. Krátím si to čekání procházkami. Takové letně-podzimní odpoledne, sem tam kapka, občas vykoukne zpoza mraku sluníčko. Ale rozmary počasí mi nevadí, milovala jsem je, po boku Jessinky.
Dneska po strašně dlouhé době mě bleskla hlavou myšlenka - ani nevím, jak jsem na to došla - protože tady s námi v našem domečku už nebydlela... Jedu takhle z práce domů, a říkám si - jo - dorazím, stihnem si ještě s mým mužem popovídat, počkám, až vyrazí na cestu dalekou, a pak půjdem s prckou ven. To bývaly časy!!! Vítr ve vlasech, bíglí ušiska a tlamička ve vzduchu, plachtící, čumáček hnědý od hlíny a věčného hrabkání a čenichání. Teď by byly její zlaté časy. Venku příjemné teploty, spousta pachů na cestách... No už nikdy spolu nevyrazíme doopravdy. Ale v myšlenkách se spolu touláme často. Často baštíme piškotky. Taky ve snech mazlíme, drbeme za ušiskama. Chybíš mi, prcinko moje. Moc.
Ale i tak jsem si užila samotnou vycházku na poštu, přes náměstí, s kapucí na hlavě, chvílemi i s vlasy rozpuštěnými a rozpustilými, ve větru. Bylo to prima odpoledne.
A brzy bude čekání u konce, blíží se večer a vrátí se mi můj muž ve dvou vydáních, doveze i malýho. A budem zase komplet, všichni... Tak, jak to má být...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za návštěvu!